Na pomezí jara a léta – ohně, máje a letnice
Filipojakubská noc a pálení čarodějnic
Filipojakubská noc, známá též jako pálení čarodějnic, je časté pojmenování noci mezi 30. dubnem a 1. květnem (původ dle svátku světců sv. Filipa a Jakuba Menšího, samotný svátek byl však později přesunut na 3. května), který je v lidové tradici doprovázen řadou praktik spojených s nastávajícím létem.
Bývá také (obzvláště v německy mluvících zemích) označována jako Valpuržina či Valburžina noc, a to dle sv. Valburgy, abatyše kláštera Heidenheim žijící v 8. století n.l. V katolické víře zastává sv. Valburga úlohu ochránkyně před nemocemi, hladem, a především také čarodějnictvím (více informací poskytuje např. stránka věnovaná sv. Valburze na Wikipedii).
Samotný původ svátku je předkřesťanský a navazuje na keltskou tradici (první květen je v keltském kalendáři středem mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem), konkrétně se jedná o svátek Beltain, při kterém se na obřadních ohništích rozdělával posvátný oheň symbolizující nejčastěji plodnost. Opět zde tedy můžeme sledovat překrytí původní předkřesťanské tradice a její následné využití v tradici křesťanské.
(obraz Alberta Weltiho, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Welti_Walpurgisnacht_1897.jpg)
V našem prostředí sledujeme obsahovou podobnost s původním předkřesťanským svátkem, který byl transformován do podoby pálení ohňů symbolizujících především potlačení zlé (čarodějnické) moci. Konkrétní rituální praktiky jsou velice podobné těm, které se vyskytují u svatojánské noci – pálení ohňů spojené často se skákáním přes ně či vyhazováním hořících metel do vzduchu.
Ve 20. století pálení čarodějnic prakticky vymizelo, v poslední době však sledujeme jeho obnovu v rámci druhé existence tradice spojené často s její využíváním ke společenským a komerčním aktivitám. Oblíbeným se také stal v novopohanských kruzích (Wicca a podobné).
Teritorialita filipojakubských a svatojánských ohňů v 19. století
Pálení výročních ohňů při různých tradičních festivitách je typické pro všechny evropské kultury, pozorujeme zde však významný rozdíl v teritorialitě konkrétních projevů.
Svatojánské ohně spojené s letním slunovratem jsou na území České republiky značně roztroušené (a jejich rozšíření pozorujeme také napříč celou Evropou), oproti tomu ohně spojené s filipojakubskou nocí nacházíme převážně v lokalitách s významným zastoupením německy mluvícího obyvatelstva.
Stavění májů
Stavění májů je spojeno především s filipojakubskou nocí před 1. květnem. Není to však vždy pravidlem, existují také záznamy o májích v období letnic či sv. Jiří, tento obyčej se vyskytuje také během hodů a v rámci dalších festivit ročního cyklu.
Původně se máje stavěly po celé vesnici, a to zpravidla před domy svobodných dívek (jak ukazují písemné záznamy doložené např. ze 16. století). Později však docházelo spíše k rozvoji stavění jednoho společného velkého máje pro celou vesnici. Na tyto vesnické máje je také navázána potřeba jejich obrany před nepřáteli z okolí v rámci soupeření s okolními vesnicemi. Kradení a kácení cizích májů zde totiž představuje prostředek vzájemného soupeření s přespolními.
Samotný máj je nejčastěji jehličnan (smrk, borovice), ale místy sledujeme výskyt také využívání listnatých stromů (např. bříza). Původ tohoto obyčeje není zcela jasný, je však patrné, že se jedná o využití stromu a jeho pozitivního významu jako přírodního symbolu růstu, ochrany a života obecně.
Máj jako falický symbol
Některé teorie považují máj také za falický symbol symbolizující květen jako měsíc jarní milostné energie zvýšené sexuální aktivity. Také jeho závěr se skácením májky v sobě nese symboliku konce tohoto bujarého energického období.
(zdroj: http://pxhere.com/cs/photo/970690)
(zdroj: https://pixabay.com/images/id-1837705/)
Letnice
V křesťanství představují letnice završení velikonočního období. Především je tak označován Svátek seslání Ducha svatého na apoštoly, tedy Boží hod svatodušní slavený vždy 50 dní po Božím hodu velikonočním. V přeneseném významu však můžeme jako letnice vnímat celé období mezi pozdním jarem a letním slunovratem. Vzhledem k návaznosti na Velikonoce se také jedná o svátek ovlivněný lunárním cyklem, a tedy bez pevně daného termínu (dle času Velikonoc v daném roce může připadat na kterýkoliv den mezi 10. květnem a 13. červnem).
Letnice v židovské tradici
V židovské tradici je doba letnic označována jako svátek Šavu‘ot, tedy čas, kdy byl Mojžíš na hoře Sinaj obdarován Desaterem.
Další křesťanské svátky v období letnic
Boží hod svatodušní bezprostředně navazuje na svátek Nanebevstoupení Ježíše (40 dnů po Božím hodu velikonočním), který každoročně připadá na čtvrtek, kdy došlo k seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově nanebevstoupení.
První neděle (7 dní) po Božím hodu svatodušním je nedělí svátku Nejsvětější trojice.
Následující čtvrtek (11 dní po Božím hodu svatodušním) se v liturgickém kalendáři nachází Slavnost Těla a Krve Páně (Boží tělo), která zdůrazňuje přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii.
V obyčejové tradici sledujeme množství tradic spojených s letnicovým obdobím, které se převážně pojí s přírodou (čtyři hlavní prvky – voda, oheň, zeleň, obřadní vyhánění dobytka). Jmenujme například:
- Obchůzky mládeže (králenské obyčeje – jízdy králů, obchůzky královniček a jiné) spojené často s funkcí přechodových rituálů.
- Smažení vaječiny (škračení vajec), spojené především s pastýřskou tradicí, a to nejčastěji v horských oblastech moravsko-slovenského pomezí.
- Střílení ku ptáku (střelba na živého, později dřevěného ptáka), praktikovaná dříve hlavně mezi měšťany a nižší šlechtou
- Rusalné svátky u starých Slovanů (původ patrně z římských rosalií – zdobení hrobů květinami)
Záznam z Kosmovy kroniky o pohanských praktikách v době knížete Břetislava II. (11. století)
Kníže Břetislav II., při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu Božím.”
Svatojánská noc
Jedná se o noc ze 23. na 24. června (tedy před svátkem sv. Jana Křtitele), většinou 2 až 3 dny po slunovratu (případně i 1 či 4 dny, jelikož letní slunovrat může vzácně připadnout i na 22. června – poslední výskyt roku 1975, příští výskyt v roce 2203, nebo 19. června – příští výskyt v roce 2487).
Pozorujeme zde další z typických příkladů „překrytí“ původních tradic křesťanstvím, ve kterém je 24. červen dnem narození sv. Jana Křtitele. Ten tak tvoří významový protipól narození Ježíše Krista (které naopak připadá na protilehlou dobu zimního slunovratu).
V lidovém prostředí opět sledujeme výrazné propojení s působením přírodních sil (v tomto případě především se svatojánským ohněm a svatojánskými bylinami) či řadou rituálů.
Umělecká interpretace některých obyčejů spojených se svatojánskou nocí, ale také snahy o zákaz svatojánských oslav, jsou v popularizované podobě ztvárněny např. v československé pohádce "Pohádka svatojánské noci":
Pohádka svatojánské noci na CSFDhttps://www.csfd.cz/film/26284-pohadka-svatojanske-noci/prehled/Svatojánský oheň
Ohně zapalované v tuto noc symbolizují nejčastěji samotné slunce, jeho zář a teplo. Jedná se o archaický fenomén dříve rozšířený po celém území dnešní České republiky (zmínky o pálení ohňů během svatojánské noci se vyskytují již v záznamech z roku 1499 v Jindřichově Hradci), který nejdéle přežíval především v horských příhraničních regionech. Vzhledem k předkřesťanskému původu se i zde setkáváme s častými zákazy jak ze strany světské, tak církevní moci.
Existuje celá řada teorií o symbolice jednotlivých úkonů spojených se svatojánskými ohni:
- skákání přes oheň tak může představovat například symbol očisty (zde je mimo této tradiční funkce možno také sledovat funkci v rámci soutěžení mezi jednotlivci)
- setkáváme se také s představou využití ohně k dalšímu prodloužení nejdelšího dne roku v rámci letního slunovratu
- stejně jako u filipojakubské noci i zde je možno vysledovat představu o pálení čarodějnic (resp. zlých sil obecně) – je zaznamenán výskyt figurín ztělesňujících negativní síly, vyhazování metel do vzduchu
- koulení nasmolených obručí, beček aj. z kopců je možno chápat jako symbol ubývajícího dne, který následoval v druhé polovině roku po letním slunovratu
Svatojánské byliny
Zásadní je zde představa léčebného účinku bylin, který měl být dále umocněn silou svatojánské noci (moc přírody v nejdelší dny, očistná síla vody v době sv. Jana). Sledujeme také provázanost s křesťanstvím a katolickou tradicí – častá je představa o tom, že sv. Jan sestoupí a požehná bylinám sebraným v předvečer jeho svátku.
Značné množství záznamů se zmiňuje o magické moci rostlin a jejich působení při čarodějných praktikách. Převážně u milostné magie se setkáváme s označením devatero kvítí. Nejedná se však o ustálený seznam konkrétních rostlin, lokálně docházelo k určitým odlišnostem jak v rostlinách, tak v tom, jakými způsoby se s nimi čarovalo. Mohly se tak např. svázat do věnce, který se pouštěl po vodě či vyhazoval na strom (zpravidla na jabloň), případně se jím vystlal polštář a dotyčné se mělo zdát o jejím nastávajícím. Svatojánskými bylinami (převážně lipové větve, mateřídouška, jetel aj.) se také zdobily domy – zde sledujeme jejich apotropaický (tj. ochranný) význam.
Ukázka lokálního obyčeje spojeného se svatojánskými bylinami
Převážně v Podkrkonoší je možné dohledat tradici Svatojánské postýlky – dětský zvyk, při kterém se natrhaly květy, pokryly plachetkou a položily pod stůl. Děti následně očekávaly, že jim sv. Jan něco nadělí. Zde můžeme opět vidět návaznost na dualitu a podobnost v obdarovávání mezi svátkem sv. Jana Křtitele (po letním slunovratu) a Vánocemi, resp. svátkem Narození Páně (po zimním slunovratu).
Pro rituální praktiky byla neméně významná svatojánská rosa, která opět symbolizovala úrodu, plodnost či očistu.